V košíku zboží za: 0 Kč

Vyhledávání:

rozšířené

Zákazník

Registrovat

červi, rousnice, dendrobeany, patentky a hnojáci

Aktuality

Provozovatel

JP, akciová společnost, Šumperk
Loštice - Loštice, Hradská 107/21, okres Šumperk
789 83 Loštice

IČO: 15503224
DIČ: CZ15503224

Tel.: 583 445 288 , 723 312 745

E-mail
HOT-LINE

Spisová značka: B86 vedená u Krajského soudu v Ostravě. Předmět podnikání: výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona.

e-mail : info@milocz.cz

NAVRCHOLU.cz

Internetový katalog obchodů a webových stránek - Bezva Portál

Seznamek


Novinky e-mailem

Zadejte svůj e-mail a budete informováni o novinkách a výhodných akcích.

Zadáním registrovaného e-mailu novinky odhlásíte.

Doporučte nás

Domníváte se, že by naše stránky mohly zajímat někoho z Vašich přátel či známých?
-> Doporučte nás!

Článek z mistrovství světa: A další zlato !

Slovinsko 2013 – a další zlato

Po loňském fenomenálním úspěchu našeho ženského reprezentačního družstva v nizozemském Leeuwardenu bylo všem jasné, že bude velmi těžké, ne-li téměř nemožné, na tento výsledek nějak důstojně navázat. Celá špička ženské plavané, ano všech sedm závodnic, se zbytek roku 2012 a začátek roku 2013 snažila a získávala body do žebříčku. A trenéra Ing. Heidenreicha čekal těžký úkol, vybrat šestici, která opět změří síly s nejlepšími světovými týmy. Nakonec padlo rozhodnutí po Mistrovství ČR žen v Pardubicích. Tým tvořily tyto závodnice (v abecedním pořadí): Barbora Bačinová, Jana Grešová, Markéta Nováčková, Pavlína Novotná, Hana Purkrábková a Klára Zahradková. O roli náhradnice trenér rozhodoval až přímo na mistrovství. Trenérem byl Ing. Jan Heidenreich, asistentem Radek Zahrádka a organizačním vedoucím týmu byl Ing. Jiří Hrazdil. Jako doprovod s námi ještě jeli Zbyněk Bačina, Milan Grešo, Jirka Novotný, Pavel Purkrábek a Petr Šplíchal.

Přípravy, během kterých se nám podařilo po mnoha zvratech domluvit jednotné oblečení pro závodnice a alespoň jednotné košile pro doprovod, rychle utekly. Velký podíl na zajištění krásných červených košil měla Markéta Nováčková, která si vzala za úkol zajistit, správné velikosti. Nakonec se to s drobnými problémy a malým zásahem vedoucího týmu podařilo. Závodnice si vezly červené košile ozdobené znakem republiky a znakem Českého rybářského svazu a modré sukně, mužská část výpravy měla stejně červené košile. Bylo to po mnoha letech poprvé, kdy jela celá výprava jednotně oblečená. A přiznejme si skromně, našim děvčatům to moc slušelo, a o doprovodu to platí dvojnásob. Zejména u polských závodnic vyvolávala naše krásná rudá barva košil neodolatelnou přitažlivou sílu.
Dny ubíhaly a přiblížil se den D, 18. srpnem 2013. Ráno před osmou hodinou se v Lošticích nakládal materiál a první část výpravy. A následoval přejezd do Brna, kde se připojila samostatná česká peruť tvořená Zahrádkovými s Petrem Šplíchalem a Bačinovými. K výpravě se připojila i Markéta Nováčková a poslední, ale přesně na čas, dorazil rozvážně Jirka Hrazdil. Na auta jsme vylepili rakouské dálniční známky a nic nebránilo zavelet odjezd směr Radeče. Málo hustý provoz nedělního dopoledne a krásné počasí byly ideální podmínky pro nerušenou rychlou cestu napříč Rakouskem. Čáru přes plány nám ovšem udělala nějaká slavnost hned v druhé vesnici za rakouskou hranicí a dlouhá fronta čekajících aut. A tak jsme zažili malou terénní vložku, jejímž výsledkem bylo, že jsme ujeli po úzkých cestách mezi vinicemi asi osm kilometrů, ztratili dvacet minut a vrátili do stejné vesnice, jen o asi 300 metrů dál v době, kdy už byl provoz zase zcela normální, čehož jasným důkazem bylo, že jsme se zařadili za autobus, který stál předtím, než jsme odbočili, hned za námi. Tím naštěstí skončila cestovní dobrodružství a dál už šlo všechno podle plánu. Tedy až na to, že se nepodařilo udržet kolonu našich pěti vozidel. Nicméně na poslední čerpací stanici před hranicemi se Slovinskem jsme se zase setkali a seřadili. Před námi bylo posledních 120 kilometrů malebnou krajinou Slovinska. Cesta Slovinskem probíhala v pohodovém tempu, na Slovinských cestách se totiž závodit nedá. Jednak jsou poměrně úzké, jednak na to nejsou Slovinci nijak zvědaví a jezdí velmi rozvážně, téměř vždy výrazně pod hranicí rychlostního limitu. Balzám pro řidičskou duši vedoucího týmu, který se mohl dosytnosti kochat krásami krajiny a neunikla mu ani jedna pasoucí se lučavka (rozuměj kráva domácí). Prostě paráda. Na posledních kilometrech jsme vjeli do údolí řeky Savinja, podél které jsme přes známé lázeňské městečko Rimské Toplice a neméně známé a ve Slovinsku populární město Laško, ve kterém se nachází velký pivovar, dojeli k řece Sávě a do Radeče. No a pak už nás čekalo posledních 14 kilometrů a převýšení sedm set metrů. Úzké horské cesty plné serpentin a stoupání 24 % nás dovedly k místu, kde bude náš přechodný domov. Horská chata Tončkov dom na Lisci leží ve výšce 947 metrů nad mořem. Tato chata je zajímavá tím, že v ní v roce 1938 zasedalo na svém ustavujícím jednání vedení Komunistické strany Jugoslávie v čele s Josipem Titem. Tuto událost připomíná pamětní deska na chatě a výzdoba salonku, kde jsme dělali porady týmu, byla plná fotografií J. Tita také. V chatě nás přivítal majitel Franc, kterého hned Zbyněk Bačina přejmenoval na Františka. Naše výprava zabrala celé první poschodí chaty, většinou ve dvoulůžkových pokojích. Jen chlapi z doprovodu si zavzpomínali na základní vojenskou službu na pokoji se čtyřmi postelemi. Do chladné místnosti sloužící původně jako sklad zeleniny, jsme uložili červy, kukly, patentku a žížaly a zásoby vody do kůlny vybavené ovšem chladicím pultem. Výhodou vysoko položené chaty se při našem příjezdu zdál být o poznání chladnější vzduch, rozdíl proti rozpálenému údolí Sávy byl asi 6 stupňů. A tak jsme spláchli prach dlouhé cesty místním pivem Laško a regenerovali síly na trénink.

V pondělí ráno vstáváme relativně pozdě, není kam spěchat, obálku s vylosovanými tréninkovými boxy dostaneme až v osm hodin. Poprvé si vyzkoušíme sjezd z hory Lisca, není to o moc rychlejší než cesta nahoru. Míst, kde je možné nechat auto rozjet víc než na padesátku je jen pár a jsou nebezpečně krátká a povětšinou zakončená zatáčkou. Takže po 25 minutách zastavujeme u krásného domu, na kterém se skví nápis Ribiška družina Radeče a který je vskutku důstojným stánkem místních rybářů a dočasně i sídlem ředitelství závodu. V prvním patře odevzdáme vlajku, hymnu na CD a dostaneme obálku, v níž jsou na celý týden vylosovány tréninkové boxy. Rychlý pohled a dnes jedeme na box 10, který leží na budoucím sektoru C. Jak zjistíme později v průběhu týdne, na sektorech A, B a C je hloubka přibližně na čtyřdílné topsety, na sektorech D a E je hloubka na šestidílné topsety. Začínám tedy na lehčím sektoru. O tom, jak řeka vypadá a jak se na ní chytá, máme informace od juniorů, kteří zde měli v loňském roce své mistrovství světa. A řadu poznatků má i přímo Honza Heidenreich, který dělal asistenta u juniorů, kteří chytali nedaleko od Radeče. Po příjezdu na místo vše dostává řád a směr, mícháme krmení, připravujeme hlínu a děvčata si zatím připravují na betonových molech sedačky, děličky a sestavy. Chvíli po desáté hodině, zpoždění se dnes toleruje, zakrmíme a zkoušíme ulovit první ryby. Místy zlobí všudypřítomné oukleje, ale daří se lovit i spodová ryba, tedy hlavně podoustve, kterých musí být v řece naprosto neuvěřitelné množství. Jako bonus se uloví parma a Klára zdolala nádherného jelce tlouště. První trénink jsme zvládli. Závěr je, že je potřeba se vyhnout ouklejím. V odpoledním tréninku si Jana Grešová vyzkoušela lovit cíleně oukleje, ostatní závodnice zkoušely chytat odhoz s klouzavým splávkem a boloňku s pevným splávkem. Jana záhy zjistila, že lepší než lovit malé oukleje je chytat ze dna blízko břehu, mezi trsy vodních travin, malé podoustve, které ale vážily víc než oukleje samotné. Po tréninku trenér spočítal, že přes oukleje cesta k úspěchu nepovede, pokud budou současně brát spodové ryby. V nedělním závodě jeho úvahu potvrdila do posledního puntíku závodnice Polska Marta Gottwald na sektoru D, lovila poctivě oukleje celé čtyři hodiny, navzdory deštivému a chladnému počasí chytala průměrně 115 ryb za hodinu, dosažená hmotnost 6.288 gramů stačila na 13. místo v sektoru. Nijak zvlášť se nevedlo lovení na boloňku. Šestimetrová boloňka byl příliš krátká, hloubka na lovišti byla prostě ještě větší. Podařilo se ulovit pár rybek, ale v závodě by to takto určitě nešlo. Trochu lepší byl lov na klouzáka. Tam bylo záběrů víc, ale ani to by nestačilo na lov na děličku, protože lovené ryby nebyl podstatně větší, než ty ulovené na jedenácti metrech na děličce. Proto byly tyto metody lovu z dalšího testování vyškrtnuty. Takže cílem dalších tréninků bylo vypilovat techniku na děličkové chytání a nalezení způsobu, jak odlovovat větší a těžší ryby, protože jen tudy vedla cesta k úspěchu. Postupně jsme vystřídali box 1 a vyzkoušeli si lov na forhontu, poté box 5 na sektoru B a poslední dva dny na boxech 15 a 13, které byly v sektoru E, na největší hloubce. Páteční oficiální trénink na boxu 13 ukázal, jak bude chytání na sektorech D a E obtížné, protože zde nebyly betonová plata, plochý břeh byl jen necelé dva metry široký a potom se zvedal prudký svah do výšky 5 metrů. Bylo jasné, že tam bude problém s rolováním, s uložením topsetů aby zasahovaly k sousedce a hlavně, bude problém s přístupem trenéra a kapitána do sektoru, protože k některým místům byl přístup možný jen před dva až čtyři boxy soupeřek. Prostě sektor D a E byl skoro „za trest“.

Celkem přijatelné počasí, které se v průběhu týdne zhoršovalo, udeřilo naplno v sobotu ráno. Kolem třetí hodiny ranní se přihnala bouřka a tu jsme měli na našem orlím hnízdě v přímém přenosu. Vítr lomcoval větvemi stromu před okny a na balkon vytrvale dopadaly proudy vody. Budíček v pět a vzhůru do tmy a nepohody připravit krmení a živou. V kůlně se sešla mužská část výpravy a vrhla se na míchání krmení a přípravu živé. Do šesti hodin muselo být vše připraveno a naloženo v autech, protože nejpozději o půl sedmé jsme museli vyrazit, abychom stihli losování a schůzku kapitánů. Podařilo se a bez snídaně jsme vyrazili v mlze a dešti do Radeče. Losování bylo dílem okamžiku, vylosovali jsme si číslo pořadí a z tabulky hned bylo jasné, že Hanka Purkrábková bude na A6, Jan Grešová na B12, Bára Bačinová na C1, Pavlína Novotná na D15 a Markéta Nováčková na forhontu E18. Ještě si vyslechneme upozornění na nebezpečí bouřka a možné přerušení závodu, vyjasnila se pomoc s transportem materiálu do boxů a potom už následovala fotka týmu a hurá na trať. Místní maršálové se postarali o malé vzrušení, když se k nim zřejmě nedostaly pokyny od pana Matteoliho a tak úspěšně dělali zmatky. V sektoru D, kde jsme byli vedle ruské závodnice, se naštěstí vyskytoval i delegát FIPS-ed pan Igor Čisťjakov, který pokyny znal a dohlédl na to, aby v našem sektoru bylo vše v pořádku. A začala příprava a déšť, který nás vytrvale skrápěl, se umoudřil a skončil. Po čase se roztrhala i nízká oblačnost a zasvítilo na nás sluníčko. Kontrola krmení proběhla bez problémů, jen jsme si ujasnili, že koler se nepovažuje za součást krmení, ale za lepidlo a ke kontrole se nepředkládá. A zazněl signál a na hladinu dopadly stovky větší či menších koulí krmení roztodivných značek, barev a vůní. Všichni krmili blíž, než měli špičku děličky, protože dno strmě spadalo do hloubky a krmení naházené na špičku by asi skončilo někde zcela mimo dosah udice. Po začátku závodu bylo ihned vidět úlovky, v převážné míře podoustve, tu větší tu menší. Většinou kolem 150 gramů hmotnosti. Právě různá velikost lovených ryb způsobila, že se podle počtu ulovených ryb v jednotlivých hodinách absolutně nedalo odhadnout, jak na tom je která závodnice s hmotností nalovených ryb. Někde bylo 100 ryb asi 1,5 kilogramu, jinde bylo 8 ryb před 3 kilogramy. Takže pouze u závodnic, na které jsme přímo viděli celý závod, jsme dokázali odhadnout, jak na tom jsou. A na sektoru D jsme měli po dvou hodinách velkou ztrátu. Nervozita si vybrala svoji daň. Z ostatních sektorů chodily zprávy povzbudivější. Po dvou hodinách se Pavlína srovnala s tlakem psychiky a začala pravidelně chytat i větší ryby. Třetí hodina byla velmi dobrá a dotáhli jsme se na sousedky po levé ruce, bohužel vpravo od nás se chytalo hodně a větší ryby. Čtvrtá hodina už byla srovnatelná se závodnicemi okolo. Ale ztráta z prvních dvou hodin se nám stáhnout nepodařilo. Po konci závodu a zvážení jsme uzavřeli účet prvního dne.
Hanka vybojovala 11. na sektoru A, Jana vyhrála s náskokem sektor B, Bára vylovila hodně dobrou sedmičku na C, Pavlína za 6,402 gramů brala čtrnáctku a na sektoru E proměnila Markéta forhont v další sektorové vítězství. Součet družstva byl 34 a průběžné páté místo. Jana vedla průběžné hodnocení jednotlivkyň, Markéta byla na čtvrtém místě.

Po závodě jdeme vylosovat sektory na neděli a potom již vzhůru na Liscu připravit se na další den. Na stolech kolem chaty se rozložila vázací pracoviště a zaplňují se mezery způsobené motáním a trháním sestav v kufrech s udičkami. A taky je potřeba doplnit forpasy, protože kamenité dno si také z forpasovníků vybralo svoji daň. Jakmile se setmí a není vidět na vázání, přestěhujeme se do památečního salonku Josipa Tipa a pod přísným dohledem mrtvého maršála spřádáme plány na neděli. Cíl je jasný, vylepšit naše umístění v družstvech a udržet medailové pozice v soutěži jednotlivkyň. Honza opakuje taktiku lovu a upozorňuje na chyby, který je třeba se vyhnout. Taky oznamuje změnu v sestavě. Místo Pavlíny nastoupí Klára. Budíček doprovodu je opět v pět ráno a tak se brzy všichni jdou uložit ke spánku.
A opět nám příroda dává vědět, kdo je tu pánem. V noci se opět spustil déšť, který není sice tak silný jako v sobotu, ale je mnohem vytrvalejší. Ráno opět vstáváme do tmy, mokra a větru. Za hodinu stíháme všechno namíchat a připravit do krabiček. Dokonce stíháme snídani a před půl sedmou vyrážíme na kapitánský mítink a losování. Vše v dešti. V neděli je losování dlouhé, protože se losují všechny sektory po jednotlivých závodnicích. Ale po půl hodině je hotovo, opět si vyslechneme upozornění na možnost bouřky, která se dnes jeví daleko pravděpodobnější. A rozjezd na sektory. Na A15 jede Markéta, Jan zůstává na sektoru B, jen mění místo na 9, na sektoru C také zůstává Bára, posune se na C7, na sektoru D bude na místě číslo 12 bojovat Hanka a na sektoru E bude Klára lovit na místě 13, přesně tam jsme měli jeden z tréninků. Fotka týmu v dešti a rozjezd. Z nošení materiálu po strmé cestičce na sektoru D a E se stává dobrodružství. Ale vše se podařilo nanosit včas bez škod na materiálu. A v osm hodin signál odstartoval boj s časem s deštěm. Chránit krmení a živou je priorita. Břeh se zaplnil deštníky a mezi nimi se pohybují postavy v nejrůznějších protidešťových oblecích. Elegance jde stranou. Po kontrole se kvapem blíží začátek závodu a déšť pokračuje s neztenčenou silou. Šplouchání krmných koulí se mísí s pleskáním velkých kapek a závod začíná. A hned se objevují i první úlovky. Hlavně belgická závodnice vlevo od Hanky od samého začátku chytá pravidelně velké ryby. Také Italka zprava chytá velké ryby. Jen ty naše jsou menší. A navíc motáme, motáme a motáme. Deštník Hance vyloženě překáží. Ale pere se s tím statečně. Konečně přestává pršet, Hanka okamžitě sundává deštník, srovnává se a začíná chytat větší ryby pravidelně. Mezitím jdu zkontrolovat, jak bojuje Bára na C. Chytá ve vysokém tempu malé podoustvičky, zatímco vedle ní sedící Holanďanka čeká na větší ryby. Prostým sledováním je zřejmé, že ani sem tam ulovená velká ryba nestačí na ve stejném čase chycených 10 rybek u Báry. Tady to nevypadá špatně. Jana podle zpráv bojuje taky dobře, Klára na E se taky drží ve středu pole. Druhá polovina závodu bez deště velice rychle utekla a je zde vážení a nervozita stoupá. Sleduji vážení na sektoru D a odhaduji naši pozici na polovinu startovního pole, hlavně díky zlepšenému výkonu v druhé půlce závodu. Nakonec jsou výsledky následující: Markéta skončila na A jako 11., Jana na sektoru B udržela naše medailové akcie vysoko vítězstvím v sektoru, Bára vybojovala 6. místo, když nalovila více jak 120 ryb, Hanka na sektoru D doslova vydřela 10. místo a Klára na těžkém sektoru E získala 9. místo. Součet družstva je 37. A nastává nepříjemné období počítání a čekání. Po chvíli je jasno. Žádná jiná závodnice nemá součet 1 + 1 a tak je to jisté, Jana Grešová ve velkém stylu obhájila svoje vítězství z Leeuwardenu a je opět mistryní světa. Družstvo nakonec uhájilo páté místo. Balíme vybavení a jedeme se převléct na závěrečný ceremoniál a vyhlášení výsledků. A že jsme si to užili, není pochyb. Máme zase zlato. Zase cítíme dojetí, když stoupá vlajka na stožár a spolu s Janou zpíváme Kde domov můj …
Na závěrečném rautu nám trenér ukázal, že umí tančit, všichni jsme si užili ten příjemný okamžik, kdy opadne napětí a radost zažene všechny myšlenky. Byl to náročný týden, ale završený nad naše očekávání ziskem titulu a velmi dobrým výsledkem družstva.
Na závěr se sluší poděkovat všem. Závodnicím za to, že poctivě pracovaly celý rok, zejména pak během týdenního tréninku a samozřejmě i v samotných závodech. Že i když se jim nedařilo, bojovaly a odvedly dobrou práci. Poděkování si určitě zaslouží i trenér Honza Heidenreich za nadhled, klid a mistrovskou taktiku i jeho asistent Radek Zahrádka, který se tradičně ujal i role dokumentátora celého dění a jeho skvělé fotografie budou krásnou připomínkou po dlouhé roky. A v neposlední řadě si zaslouží poděkování všichni členové doprovodu za obětavou práci pro tým.

Za rok na shledanou v Portugalsku.

Zajímavé články

| © 2017 JP, akciová společnost, Šumperk | Všechna práva vyhrazena | Aplikace pro internetový obchod EasyShop ® 3.9 | © IT STUDIO s.r.o. |