HOLANDSKÉ MEDAILOBRANÍ – POKRAČOVÁNÍ

Holandské medailobraní – pokračování

Sobota ráno, tma, ale budík je neoblomný. Vystřelím z postele, ale stejně už mě Radek předběhl. Už je zase venku a míchá tu trošku krmení, co budeme potřebovat. Namícháme, rozdělíme živou návnadu do připravených krabiček, naskládáme do správných aut a jdeme rychle trochu posnídat. Za chvíli vyrážíme k hotelu Campanile na losování. Sobotní losování je rychlé, když počkáme na opozdilce, rozdá nám pan Matteoli tabulky s vylosováním na sobotu. Náš los je A15, B7, C10, D12 a E4 a Honza se mračí. Je to špatný los, sedíme daleko od forhontů.

Nafasujeme ještě označení pro závodnice a pro kapitány a jdeme za ostatními. Honza rozdá „trička“ a na rovinu říká: „Je to nepříznivý los, ale to nevadí, uděláme z něj dobrý výsledek.“ Tým se fotí s kapitány a vyrážíme na trať.

Na volných travnatých plochách kolem trati vyrostla stanová městečka s občerstvením a s propagačními materiály. Všude je množství lidí, přesto stíháme nanosit všechno vybavení do sektoru. Čárkaři jsou na svých místech, každý má na starosti dvě závodnice a je vidět, že jsou skvěle připravení a perfektně ví, co mají dělat a jaké jsou jejich povinnosti. To se za chvíli potvrzuje, když do sektoru vkročí Honza, který své kapitánské céčko zakryl bundou. V tu ránu u něj stojí čárkař a vyhání jej ze sektoru. Rychle vysvětluji, že se jedná o kapitána a vše se vyjasňuje. Z reproduktorů rozestavěných kolem trati, ze kterých ráno hrála hudba, se ozývá signál a začíná příprava. Markéta si v klidu připravuje věci a já mám čas okukovat soupeře v sousedních boxech. Po půl hodině se ozývá další signál: kontrola krmení. Vezmu tedy Markétino krmení a misky s živou návnadou, že je připravím ke kontrole. Odklopím víko a obejdou mě mrákoty. Otevřela se krabička s pinkami a stovky čilých červíků pobíhají po hlíně určené ke krmení s patentkou, a co je horší, velké množství se jich už zahrabalo do kypré, nadvakrát sítem prohnané hlíny. Bleskově odlovím většinu červů na povrchu hlíny zpět do krabičky a začínám vybírat pinky z hlíny. Jde to zoufale pomalu a navíc se objevují pořád další a další. Takto není možné předložit hlínu ke kontrole ani náhodou, to bychom si říkali o průšvih. Vybírám a vtom přichází záchrana v podobě Jany Štikové. Vysvětluji jí situaci a ona se okamžitě zapojuje do honu na pinky. Bereme hlínu po hrstičkách a vybíráme pinku po pince. Nakonec slavíme úspěch. Stíháme to před kontrolou a vše je v pořádku. Uf, tak tohle bych už nechtěl zažít znovu! Blíží se signál krmení, Markéta si připravuje koule a já sleduji čas. Najednou přichází Honza, nelíbí se mu postavení sedačky. Jeho snahu o změny ale Markéta rázně odmítá a dál se věnuje přípravě na krmení. Další signál. Do vody padají stovky koulí.

Markéta přesně podle pokynů zakrmuje na krátkou děličku a na dlouhou kalíškuje hlínu s živou návnadou. Přesně v deset hodin oznamuje zatroubení začátek závodu. Více než sedm desítek děliček se vysunuje nad hladinu dnes nezvykle klidného kanálu – od rána tu projelo pouze pár malých lodí. A splávky nehybně stojí v mírném proudu. Po chvíli je vidět, že různé týmy volí různou taktiku. Angličanky se snaží ulovit malé rybky těsně u břehu, ostatně tento způsob lovu zkoušely celý týden. Některé závodnice se snaží lovit malé plotičky a cejnky na krátkou děličku, ale počet ulovených ryb je zoufale nízký. A ani v našem týmu nejsou zatím žádné úlovky. Připomínám si, že najedou až za dvě hodiny, a závidím Honzovi jeho neochvějnou víru. Trvalo to hodinu a asi deset minut, než dostala Markéta záběr. Vidím jej a ruce mi podvědomě zasekávají, ale Markéta zkušeně vyčkává a počítá snad do pěti, než zasekává a guma vystřelí z děličky. Je tam! Opatrné zdolávání, protože je jasné, že se jedná o velikánského cejna. Po chvíli se konečně objevuje na hladině a o dalších pár chvilek později je bezpečně v podběráku a následně ve vezírku. Funguje to. Okamžitě předávám informaci. A chytáme dál. U Markéty v tom okamžiku zůstává Petr Šplíchal, který za týmem také dorazil v pátek, a já se jdu podívat, jak se daří Pavlíně na sektoru A. Chvíli po mém příchodu má Pavlína také záběr, ale z nadějné ryby se bohužel vyklubal úhoř. Uvolňuje ho zpět do vody a čeká na rybu dál. Její místo je velice nepříjemné, protože je přímo u hlavní komunikace a hlavního stanu organizátorů. Je zde mnoho lidí a hluku.

Vracím se k Markétě, která mezitím ulovila dalšího velkého cejna a je zcela jasně ve vedení v sektoru. Postupně se dovídám, že i další děvčata ulovila svého velkého cejna či dokonce dva a že tým si nestojí vůbec špatně. Jen u Pavlíny záběry nejsou, vůbec, dokonce ani v jejím okolí nemají závodnice záběry. Honza stráví v sektoru několik desítek minut a zkouší vymyslet cokoliv, aby se dostavil kýžený záběr. Nakonec to vzdává. Prostě tam ryba, která by se dala ulovit, není. Markéta mezitím přidala další dva cejny a jde si pro suverénní sektorové vítězství. Kontroluji zápisy počtů ulovených ryb a počet nul je hrozivý.

První den nakonec končí bez počítané ryby 30 závodnic, mezi nimi bohužel i naše Pavlína. Ale to nám nijak nevadí, protože konečné výsledky jsou skvělé – Markéta, Bára a Jana Grešová získaly sektorová vítězství, Klára skončila v sektoru druhá a Pavlína nakonec dvanáctá, když v sektoru A bylo celkem sedm nul. Paradoxně, ulovený úhoř by ji posunul na čtvrté místo. Ale pravidla byla stejná pro všechny. Po prvním dnu máme součet 17. Máme sedm a půl bodu náskok na druhé, domácí Holanďanky a jedenáct bodů na třetí Rusky. Angličanky jsou překvapivě až čtvrté. Nachytaly sice nejvíce ryb, celkem 25, ale jejich hmotnost byla 2,340 kg. Našich osm cejnů vážilo 8,268 kg. Kromě vedení v družstvech máme také Markétu na prvním místě v jednotlivcích. Je to skvělý výsledek, ale všichni si uvědomujeme, že jej ještě musíme v neděli potvrdit, a to nebude úplně snadné.

Balíme a jedeme do penzionu. Já se s Honzou ještě zastavuji na losování sektorů na neděli. Honza přijímá gratulace k výsledku družstva, ale daleko víc jej zajímá losování. Vítězná sestava se nemění, odpovídá Honza na otázku, kdo bude náhradník na neděli. A tak je jasné, že Bára bude na A, Jana Grešová na B, Pavlína na C, Markéta na D a Klára opět na E. A rychle jedeme za týmem. V penzionu vládne skvělá nálada, všichni jsou maximálně spokojení, ale je potřeba připravit se na neděli. Trochu rozruchu způsobí, když děvčata najdou na internetu televizní šot, ve kterém vysvětluji ještě před přípravou na závod holandskému reportérovi, že není důvod být nervózní a že naše taktika je velmi jednoduchá, nachytat hodně velkých ryb na velké splávky. Asi si ráno myslel, že jsem se zbláznil nebo že si z nich dělám zcela nepokrytě legraci. Mě by ovšem víc zajímalo, co si myslel, když viděl výsledky sobotního závodu. Jak poznamenal Honza, jediné, čemu tu nikdo neuvěří, je pravda. Večer probíhá porada celého týmu. Trenér hodnotí skvělý výsledek a opakuje pokyny na nedělní závod. Na taktice se nic nemění, na složení krmení a živé také ne. Všechno se zdá být jasné a jednoduché, ale je cítit, že si všichni uvědomují, že úspěch je blízko a současně hodně daleko. Večerka je brzy, ráno nás zase čeká vstávání za tmy. A celý večer prší a prší a prší… Chvílemi méně a chvílemi opravdu hodně.

Neděle ráno. Tma, teplota kolem 14 stupňů a venku je pořádně mokro. Aspoň už ale neprší. Zase mícháme trochu krmení, spařujeme červy, rozdělujeme žížaly a kukly do krabiček.

Dnes krabičky pečlivě kontrolujeme a zavíráme, aby se neopakovalo včerejší překvapení. V době, kdy přípravy vrcholí, odjíždím s Honzou na losování. Dnes se bude losovat pěkně postupně po závodnících a to bude trvat určitě déle než vylosování jednoho čísla pro tabulku. Po pastvinách se válí mlha, z ní vystupují tmavé siluety koní a krav a sem tam zahlédneme i spící ovce. V hotelu Campanile se již schází trenéři a vedoucí družstev, ovšem schází tu Francouzi a čeká se na ně půl hodiny. Pak Claudio Matteoli začíná losovat nejprve místa u forhontů. Za forhont se zde považují první tři boxy. Protože jsme v sobotu neměli žádné místo blízko forhontu, máme šanci. Honza mi říká, že je potřeba vytáhnout místo co nejblíže k A3 a pokud možno E15. Nikdo neví jak, ale Honza tahá z igelitové tašky nahrazující osudí sektor E15 pro Kláru. Štěstí nám přeje. V sektoru A na nás zůstává číslo 4 pro Báru, tedy také přesně podle našeho přání. Čísla na vnitřních sektorech nejsou tak důležitá, Jana Grešová bude na B1, Pavlína na C1 a Markéta na D12. Sektor D se kvůli chybě při losování losuje znovu, takže časová ztráta je ještě větší. Tým na nás už čeká před hotelem. Honza oznamuje výsledek losování a rozdává označení pro závodnice. Zase děláme tradiční foto před závodem a auta se rozjíždějí na trať. Markéta je na stejném místě, kde byla v sobotu Bára, víme tedy, že zde ryby byly. Na obloze se ukazuje duha a za chvíli dokonce dvojitá. Přinese nám štěstí?

Když nanosíme věci do sektoru, vyrážím do stanu pořadatelů zajistit narychlo tři další vstupenky na závěrečný banket. Paní Kok ze mě má vyloženě radost, protože všechny požadavky na vstupenky měly být předány samozřejmě již v sobotu odpoledne. Ale nakonec se domluvíme, hotel potvrdí, že zvládne připravit k našemu stolu víc míst a já si odnáším tři vstupenky. Mezitím se spustil déšť. Co déšť, lijavec jako prase. Schovávám se spolu s Honzou do stanu s občerstvením, kupujeme si kávu a probíráme, jak se to dnes asi bude vyvíjet. Přisedají si k nám dva místní, jeden je hlavní organizátor a druhý člen družstva. Zdravím je a oni hned blahopřejí k sobotnímu výsledku. Pak se ptají, zda zase budeme chytat velké ryby. Dozvídáme se, že Holanďanky mají připraveny i odhozy, když nejezdí po kanálu lodě. My potvrzujeme stejnou taktiku. Oba svorně oceňují odvahu, s jakou do toho jdeme. Přestává pršet, a tak vyrážím na trať zkontrolovat, jak si s deštěm poradila děvčata během přípravy kontroly krmení. Vše je v pořádku. Honza jde ještě překontrolovat Kláru na E15 a já jdu k Markétě. Ta si již připravuje výživné hlínové kuličky s patentkou a žížalami pro místní zlatavé cejny. V tom okamžiku mě oslovuje starší pán, bohužel nehovoří ani německy ani anglicky. I tak jsem pochopil, že mi chce něco moc důležitého ukázat. A hledá něco ve svém fotoaparátu. Náhle se mu tvář rozzáří a obrací ke mně displej fotoaparátu. A z fotografie se na mě směje Markéta stojící vedle tohoto pána. Měl z té společné fotografie obrovskou radost a z útržků jeho řeči, kterým jsem rozuměl, jsem pochopil, že se mu moc líbilo, jak Markéta suverénně vyhrála sobotní závod, a že jí bude fandit i dnes.

Pravda je, že místní projevovali opravdový zájem a hlavně znalost plavané. Ale blížil se signál ke krmení, a tak bylo na čase věnovat se závodění. Začátek závodu v sektoru D byl zcela jiný než v sobotu. Po zakrmení se hned od začátku chytaly ryby, a velké ryby. Bohužel ne v našem boxu. Markéta sice hned ze startu ulovila středního cejna, ale potom záběry nepřicházely, a když už přišly, nedařilo se je proměnit. Soupeřky vlevo od Markéty ale zdolávaly jednoho velkého cejna za druhým. Zkoušíme jinou sestavu, měníme velikost háčku, typ háčku, směr záseku, ale nic platné, pořád se nedaří. Na ostatních sektorech jsou zprávy příznivější. Na „áčku“ má Bára velkou rybu a průběžně to vypadá na umístění kolem třetího místa. Jana Grešová na sektoru B ovšem našla cejní hnízdo a tahá z něj jednoho zlaťáka za druhým. Brzy je kolem ní velká skupina fandících diváků. Na sektoru C se chytá málo, Pavlína má rybu a snaží se chytit další. Na sektoru D se Markéta snaží, ale cejni jsou proti a konto ztracených ryb narůstá. Nakonec se ale daří a ve vezírku přistává velký cejn. A pak další a ještě jeden. Je jasné, že dnes to nebude na vítězství, ale určitě budeme v první polovině sektoru.

Na sektoru E se mezitím Klára také dostává do cejnů a pravidelně odchytává a přidává zlaťáky do vezírku. Vypadá to, že suverénně vyhraje sektor. Potkávám na trati Honzu, který obchází všechny sektory, a počítáme, zda to je „na bednu“. Zatím to vychází. Půl hodiny před koncem dostávám zprávu, že i Bára na sektoru A přidala jednoho velkého cejna a poskočila v pořadí v sektoru výš, možná nejvýš. Trávím půl hodiny u Pavlíny a snažíme se chytit ještě jednu rybu, ale nemáme ani záběr. Signál pěti minut do konce. Pomalu přecházím k Markétě a od Petra dostávám informaci, že Markéta má čtyři ryby a čtyři ztratila. A je tu konec. A vážení. Zůstávám na sektoru D, abych Honzovi nahlásil, jak skončila Markéta. Nebere mi telefon, ale to už ho vidím, jak se ke mně blíží dlouhými kroky. Hlásím, že Markéta má šest ryb, a Honza mi hlásí: Bára jedna, Jana jedna. Pavlínin výsledek ještě nevíme. Markéta šest a Klára jedna. Dokázali jsme to. Zase máme tři sektorová vítězství a jsme zcela určitě mistři světa v družstvech. Také je jasné, že Jana Grešová bude mistryní světa v jednotlivcích. Blahopřejeme si navzájem. Jsme všichni neuvěřitelně šťastní. Čekáme na oficiální výsledky. A nyní se dostává ke slovu ten telefon, o kterém jsem předpokládal, že si z něj nezavolám. Protože on zvoní! Než jej najdu a vybalím z krabičky, volající zavěsí. Vytáčím tedy číslo a čekám. Ozývá se mi paní Jolanda Kok a ptá se mě, jestli nemáme čirou náhodou ještě jednu vlajku České republiky. Potvrzuji, že vlajku máme a že ji za chvíli donesu do stanu organizátorů.

Když potom vlajku předávám, potvrzuje mi, že budou potřebovat na vyhlášení jednotlivců tři české vlajky, a s tím opravdu nepočítali. A je to tady, oficiálně potvrzeno – máme zlato, stříbro a bronz v jednotlivcích a zlato v družstvech. Úžasný pocit. Nestačíme přijímat gratulace. Mezitím stihnu ještě odeslat SMS Martinovi do Znojma, aby mohl informovat na MRKu. Děvčata mají sbaleno a uklizeno a pomalu se všichni scházejí u stanu organizátorů, kde bude vyhlášení výsledků. Dokola se ujišťujeme, že se nám to nezdá. V očích máme slzy, protože neuvěřitelně silné emoce musí prostě ven. Jediný, kdo zůstává zdánlivě klidný, je Honza, ale i na něm je vidět, že je naměkko.

A už je všechno připravené k vyhlášení výsledků. Nezbytný proslov místního politika a potom již následuje očekávané vyhlášení soutěže jednotlivkyň. Během chvíle stojí na stupních vítězů Klára, Bára a Jana a nad nimi za zvuků hymny, stoupají tři stejné vlajky. Potlesk nebere konce. Následuje vyhlášení soutěže družstev. Na třetím místě se umístil domácí tým a je vidět, že jsou trošku zklamaní. Na druhém místě se umístily senzačním nedělním výkonem Jihoafričanky, které si svoji první medaili za ženskou plavanou užívají naplno. A nakonec nastupuje český tým. Malý problém konferenciéra s výslovností našich jmen rádi tolerujeme.

Medaile nám předává sám pan Matteoli. A Honza přebírá největší talíř z ručně malované keramiky. Hymna, kterou si s chutí zazpíváme, a opět se v očích lesknou slzy. Fotografujeme se, pózujeme pro davy nadšených místních diváků, kteří pečlivě sledovali průběh celého mistrovství světa. Skvělá atmosféra. Všechno ale končí, a tak se přesouváme do penzionu, připravit se na závěrečný banket. Ten se koná v nejvyšším patře hotelu WTC Leeuwarden. A je veselý a dlouhý. Všichni si ho řádně užili, tedy až na řidiče, který popíjel jen vodu a kolu. Po půlnoci jedeme naposledy z Leeuwardenu do Mantgumu po klikatých cestách mezi pastvinami.

Ráno vstáváme relativně pozdě, tedy kolem půl osmé. Balíme a nakládáme vybavení, plánujeme cestu a před devátou hodinou vyrážíme vstříc dvanácti stovkám kilometrů. O čtrnáct a půl hodiny později vykládám Markétu u ní doma v Řečkovicích, vyměňuji si s Karlem Nováčkem pár postřehů o mistrovství a čeká mě posledních pět kilometrů nočním Brnem. O půlnoci jsem doma, rozlámaný a utahaný, ale spokojený. Ne, spokojený, to by bylo hodně málo – jsem šťastný. Končí krásných, náročných devět dnů se skvělými lidmi.

Mohu jen říct: Děkuji Vám.

Autor: ing. Jiří Hrazdil